Ekologické myšlení někde v Indii

Když mi bylo 28, pracovala jsem v reklamce. Bylo to neskutečně naplňující, plné skutečných "celebrit" v oblasti marketingu, kancelář plná skvělých duší, ze kterých se rychle staly kamarádky. Neměla jsem pocit, že chodím do práce, plynulo to nějak samo a já se z produkce konferencí dostala ke kreativě. Připravovala jsem scénáře, vymýšlela koncepty soutěží, vytvářela nové značky… bylo to skutečný a tak naplňující. V té době jsem hodně cestovala, a když jsem se vrátila po třech týdnech z Filipín, něco se hnulo, něco se změnilo. Vrátila jsem se a dosavadní práce mi najednou přišla stresující, vysilující a už mi nedávala smysl jako dřív. A tak jsem jednoho dne, bez přemýšlení, po nějakém napjatém telefonátu, odešla. Byl to šok pro všechny. Vlastně i pro mě. 

Stýskalo se mi po holkách, ale věděla jsem, že se mám víc soustředit na své podnikání, které jsem dělala už snad od dvaceti, jen jako takovou zábavnou bokovku. A že mám stát na vlastních nohách a být stoprocentně správcem svého času. Volného i pracovního. Nejdřív to bylo zvláštní, práce spíš málo, volného času hodně a na to jsem nebyla moc zvyklá. A pak to začalo chodit a já se dostala do momentu, kdy jsem dostala nabídku odjet na 4 měsíce do Indie. Šlo o  dobročinný projekt, podpora jedné místní firmy, přímo v Dillí. Zpočátku jsem byla dost skeptická, Indie mě nikdy nijak extra nelákala. Pak jsem si ale řekla, že když ne teď, tak asi nikdy a nabídku jsem přijala a odletěla. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě a do Indie jsem se zamilovala. Dalo mi to nejen pracovní zkušenosti, neskutečné cestovatelské zážitky, ale také nový pohled na svět, na život. Vždyť tam, kde lidé často nic nemají, žijí na ulici a v odpadcích, mají tak silné hodnoty a vlastně v konečném důsledku, oni jsou šťastnější, než my tady, v Česku, v Evropě, kde máme všeho víc, než potřebujeme. Přesně si pamatuji jeden okamžik, kdy jsem byla v poušti, seděla na zádech obrovské velbloudice, která mne nesla do malé pouštní vesničky, kde byla nádrž s vodou - po dvou dnech v dunách. Scházely se tam ženy ze všech okolních vesnic a nosily vodu na hlavě, do svých vesnic. Pro svoji rodinu. Někdy jim cesta tam a zase zpátky trvala celý den. Chodily po skupinkách, celé dny si vyprávěly a vypadaly tak spokojené. Tehdy jsem si říkala, jak je to úžasné a cítila jsem silnou potřebu něco udělat, něco změnit. Změnit svět k lepšímu. Od té doby uplynulo mnoho let a já seděla pod tím vánočním stromečkem, o kterém jsem psala minule. A vznikla myšlenka ušetřit papír a vyrábět látky na balení dárků. A tak teď a tady to je. Webovky běží, objednávky přijímáme a rozesíláme. Plány jsou velké a já stále pevně věřím, že každý centimetr ušetřeného papíru se počítá. Přijměte mé pozvání a začněte balit ekologicky, s látkou. Dělejme společně svět krásnější a šťastnější. 

Vaše Renata